Církev československá husitská

Ústředí, kolej a sbor Církve československé husitské v Praze-Dejvicích, Wuchterlově ulici Sbor Prokopa Holého v Olomouci-Černovíře.

Církev československá husitská (zkratky CČSH nebo CČH, do roku 1971 pouze Církev československá) je křesťanská církev vyhlášená 8. ledna 1920. Jde původně o specificky českou národní církev, jejíž působení je omezeno prakticky jen na dnešní Českou a Slovenskou republiku. Podle sčítání lidu z roku 2001 se k ní hlásí v Česku 99 103 věřících a na Slovensku 1 696 věřících. Je postavena na zásadách presbyterních s prvky episkopálními; od roku 1994 se hlásí k Leuenberské konkordii.

Církev československá husitská za zdroje své nauky označuje snahu o návrat k prvotní církvi či k pravému jádru křesťanství. Podobně jako Českobratrská církev evangelická se považuje za pokračovatelku učení Mistra Jana Husa a husitství, které je zde pokládáno za specificky českou formou křesťanství. Nauka církve vychází ze závěrů radikální části české katolické moderny vedené Karlem Farským a dalšími katolickými duchovními, kteří se na přelomu let 1919 a 1920 odštěpili od římskokatolické církve.

Základní rysy

Kostel ČCH v Žamberku
  1. Úcta k vědecké pravdě a otevřenost vůči světu: Podle CČSH je poznávání konečné a jediné Pravdy pouze částečné. Pravdu chápe nejen jako princip poznání, ale jako odpovědný vztah k Bohu i k člověku. Co je pravdivé, je i dobré (charakter etický); co je pravdivé, je i krásné (charakter estetický). S tím souvisí kladný a porozumivý vztah ke světu vůbec. Věrné zvěstování evangelia současnému člověku znamená dějinnou tvořivou moc.
  2. Apostolicita a reformační charakter: Obojí chápe duchovně. Apoštolskost církve je určena věrným uchováváním a předáváním ryzí biblické zvěsti a její aktualizaci oživující mocí Ducha svatého. Reformační charakter spočívá v neustálém pročišťování církevní tradice na základě biblické zvěsti pod normou Ducha Kristova.
  3. Zpřítomnění jako liturgický princip: Sám živý Kristus, který se z Otcova příkazu a podle svých slibů v moci Ducha svatého spásně zpřítomňuje při svátostném jednání církve, si z ní činí své tělo na této Zemi.
  4. Presbyterní zřízení s episkopálními prvky: Vychází z obecného kněžství Kristova lidu. Služby kněžství celé obecné církve Kristovy jsou přenášeny při svěcení kněžstva „na osoby způsobilé a osvědčené“, muže a od roku 1947 i ženy, aby byla zajišťována nezkrácenost a jednota tří Kristových úřadů (prorockého – učitelského, královského – pastýřského, kněžského – obětního). Služby jsou rozčleněny podle míry svěřené odpovědnosti na službu jáhenskou, kněžskou a biskupskou. Presbyterním zřízením se míní účast zvolených presbyterů (starších) na řízení církve.

Církev československá husitská se ve svém učení dává vést svědectvím a zvěstí Bible. Z církevní tradice přijímá to, co je s Písmem svatým ve shodě. Biblická orientace jí otevřela důležité poznání, že existuje jediná církev Kristova na celém světě, která je složena z křesťanů ve všech organizacích křesťanských církví.

Základem církevního života jsou pravidelné nedělní bohoslužby s liturgií dr. Karla Farského. Bohoslužba má dva vrcholy – zvěstování biblického poselství Božího slova a zpřítomnění Krista jako živého Pána církve a skrytého Pána dějin ve společenství při večeři Páně.

Církev vysluhuje sedm svátostí – křest, biřmování, večeři Páně, pokání, manželství, útěchu nemocných a svěcení kněžstva.

Církev zajišťuje shromáždění duchovní péče o děti, mládež a dospělé a koná pravidelné biblické hodiny. Duchovní a jeho spolupracovníci se starají také o osobní duchovní péči, a to zejména při návštěvách v rodinách, u nemocných, osamělých, pozůstalých a dalších zájemců o setkání s představiteli církve. Duchovního lze požádat o tzv. pastorační rozhovor anebo o soukromou zpověď. Duchovní je vázán zpovědním tajemstvím.

Organizační struktura

CČSH od počátku působila na území celého Československa, ovšem ve skutečnosti představovala významnou skupinu pouze v českých zemích; na Slovensku byl její vliv velmi malý a omezoval se prakticky pouze na Čechy tam žijící. Podobně církev působila do roku 1939 na Podkarpatské Rusi. Tomu odpovídá i dnešní organizace církve – v Česku je tvořena asi 350 církevními obcemi, které se sdružují do 5 diecézí (pražské, brněnské, královéhradecké, olomoucké a plzeňské), zatímco území Slovenska pokrývá jediná diecéze (bratislavská) se třemi obcemi.

V současné době je základním dokumentem, jímž se církev řídí, Ústava Církve československé husitské přijatá v roce 2005 a prováděná Řádem duchovenské služby z roku 2005. Podle dokumentů je základní jednotkou církve náboženská obec vedená farářem nebo farářkou a radou starších. V čele církve stojí ústřední rada, složená ze zástupců diecézí, biskupové, představitel Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy a patriarcha. Ten je nejvyšším celocírkevním představitelem a je volený na 7 let. Charakteristickým rysem církve je spoluúčast laiků na vedení církve. Podle Ústavy má tedy církev presbyterní zřízení (účast zvolených presbyterů na řízení církve) s episkopálními prvky.

Každý stupeň církevní hierarchie (obec, diecéze, celocírkevní úroveň) má vedle personálních představitelů také shromáždění (Shromáždění obce, Diecézní shromáždění, Církevní sněm a Církevní zastupitelstvo jako dva zákonodárné orgány), správní orgán (rada starších, diecézní rada, ústřední rada) a také soudní a revizní orgány. Na úrovni obce tvoří shromáždění všichni členové, volená shromáždění na vyšších stupních jsou obsazena také virilními členy. Vikariáty, které tvoří mezistupeň mezi církevní obcí a diecézí, mají na rozdíl od ostatních stupňů církevní správy charakter výhradně organizační jednotky.

Obecné označení církevní stavby (např. kostela či modlitebny) církve československé husitské se zdůrazněním živého shromáždění se nazývá sbor, např. Husův sbor, a další.

Historie

Rok Věřících v Česku
dle sčítání lidu
1921 523 232 5,23 %
1930 779 672 7,30 %
1950 946 813 10,64 %
1991 178 036 1,73 %
2001 99 103 0,97 %

Církev československá husitská vznikla pod názvem Církev československá se začala odštěpovat od římskokatolické církve o Vánocích 1919. Její vznik je spojen s politickými změnami po první světové válce, kdy nově vzniklá Československá republika hledala nejen politickou, ale i duchovní a náboženskou identitu. Římskokatolická církev totiž byla od konce 19. století zejména v intelektuálních a politických kruzích chápána jako jeden z nástrojů habsburské protičeské politiky a jako brzda politických ambicí českého národa. To se projevovalo také v části samotné české katolické církve: někteří duchovní usilovali o přizpůsobení stále více se prosazujícímu nacionálnímu vnímání věřících, jehož vnějším projevem bylo užívání češtiny v liturgii a otázka postoje k náboženským problémům českých dějin. Tito tzv. katoličtí modernisté byli organizováni v Jednotě katolického duchovenstva, jež však nedosáhla uznání u vedení církve.

Po vzniku ČSR mezi lidmi šířil odmítavý postoj ke katolické církvi jako zdiskreditovanému nástroji habsburské moci („pryč od Vídně a od Říma“) a znovu se obnovila snaha o její reformu zevnitř, zejména u modernistických kněží z Jednoty katolického duchovenstva. Vyvrcholením jejich snažení a opozice k církevnímu vedení byly o Vánocích 1919 bohoslužby v češtině, pro něž liturgii velice rychle připravil Karel Farský a zhudebnil Josef Pícha. Na 8. ledna 1920 byl svolán první sněm, na kterém byla oficiálně vyhlášena nová, „národně pojatá“ Církev československá. Vznik církve byl vyhlášen provoláním „Národu československému“, které její ustavující Sněm schválil 10. ledna 1920 a které bylo zveřejněno o den později, 11. ledna 1920. Státem byla Československá církev uznána 15. září téhož roku.

Charakter nové církve formovaný na jejích sněmech byl ovšem zpočátku nejasný. Řada představitelů zdůrazňovala také východní tradice českého křesťanství a s poukazem na staroslověnskou misii se orientovala na srbskou pravoslavnou církev. Také část veřejnosti považovala zpočátku hnutí církve československé za obnovenou církev katolickou-cyrilometodějskou, takže nikoho příliš nepřekvapovala její orientace na pravoslaví a slovanství. O tento směr se značnou měrou zasloužil jeden z vedoucích činitelů hnutí, Matěj Pavlík. Jako většinový se však ukázal liberálně radikální směr vedený Farským. Rostoucí napětí kulminovalo v roce 1922, kdy Farský a Kalous vydali svůj Katechismus, který definoval základy věrouky církve. Pravoslavné křídlo jej odmítlo, pravoslavný biskup Dositej zastupující srbskou pravoslavnou církev o něm prohlásil, že jde o „panteistický katechismus“, který popírá všechna křesťanská vyznání. Prosazení Farského vizí se dlouho setkávalo s odporem, neboť pravoslavní měli původně silnější postavení v moravské části církve. Farský ale využil odjezdu Pavlíka do USA a postupně Moravu za jeho nepřítomnosti ovládl. Pavlík se nejprve po svém návratu pokusil nový stav zvrátit a když zjistil, že se mu to nepodaří a Farský byl zvolen patriarchou, tak spolu se stejně smýšlejícími nakonec roku 1924 CČS opustil a přešel k pravoslaví.

Po roce 1945

Farní úřad v České Lípě

V březnu 1939 byla CČS na Slovensku i v Podkarpatské Rusi zrušena. V Protektorátu byla CČS přejmenována na Církev českomoravskou, po osvobození se vrátila k původnímu názvu. Po květnu 1945 se do vedení církve dostala skupina prokomunisticky smýšlejících kněží a laiků (např. František Hub či Miroslav Novák), jež obvinila dosavadní vedení, že se za okupace zkompromitovalo, a prohlásila je za sesazené.

Ve vedení Státního úřadu pro věci církevní také stanul bývalý administrátor CČS František Hub a její bývalý farář Vladimír Ekart, kteří v SÚC představovali radikální křídlo, razící tvrdý postup vůči režimu nepříznivě nakloněným církvím. Ne všichni členové církve toto jednání akceptovali, někteří byli vězněni.

Kostel v České Lípě poblíž fary

V roce 1968 se Československá církev přihlásila k demokratizaci politického života a postavila se také proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. V církvi začal později postupný posun k postojům blízkým protestantizmu. Roku 1971 se církev přejmenovala na Církev československou husitskou a roku 1994 podepsala Leuenberskou konkordii. V roce 1999 byla do olomouckého biskupského úřadu zvolena Jana Šilerová, která se tak stala první biskupkou z postkomunistické Evropy.

Vztahy církve s církví římskokatolickou jsou srdečné, ale jsou problémy se vztahem k vrcholným představitelům římskokatolíků. Církev si v dubnu 1999 zvolila svou první biskupku Janu Šilerovou, nicméně již v lednu 1999 kardinál Miloslav Vlk učinil veřejné prohlášení, kterým volbu ženy do biskupského úřadu odsoudil a zmínil budoucí zhoršení ekumenickým vztahů v důsledku této volby Po kritice ze strany CČSH římskokatolická církev se od jeho prohlášení distancovala a uvedla, že nehodlá oponovat této volbě. V roce 2000 se biskupského svěcení Jany Šilerové účastnili i představitelé římskokatolické církve

Na počátku 21. století otřásly církví dva skandály - nejprve spor mezi patriarchou Janem Schwarzem a ostatními biskupy, kteří se vzájemně obviňovali z neprůhledného hospodaření, zpronevěr a selhání v osobním životě, což vyústilo v červnu 2005 v rezignaci patriarchy na sněmu, který svolal, ale nezískal na něm podporu už v procedurálních otázkách. V roce 2006 bylo odhaleno, že ženatý pražský biskup Karel Bican požadoval sex po mladém muži, kterému pomohl z vězení a který byl na něm existenčně závislý. Biskup nejprve o záležitosti lhal a usvědčující nahrávku označil za podvrh, pravdu přiznal teprve poté, co si vedení církve chtělo udělat expertízu nahrávky. Skandál podtrhlo, že Diecézní shromáždění Bicana v lednu 2007 těsně potvrdilo ve funkci i proti přání Ústřední rady CČSH a patriarchy, ale Ústřední rada jej v dubnu suspendovala a v listopadu abdikoval.

Patriarchové

Modlitebna CČSH v Hostivici u Prahy

Patriarcha je nejvyšším představitelem Církve československé husitské. V této funkci se vystřídali:

Odkazy

Reference

  1. MAREK, Pavel. Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918-1924). Brno : L. Marek, 2005. 335 s. ISBN 80-86263-57-6. S. 212n.  
  2. Sčítaní lidu, domů a bytů 2001 [online]. Český statistický úřad, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  3. Bývajúce obyvateľstvo podľa pohlavia a náboženského vyznania - 2001 [online]. Štatistický úrad SR, [cit. 2008-02-16]. Dostupné online. (slovensky) 
  4. Ústava CČSH, čl. 1
  5. PAVLINCOVÁ, Helena, et al. Slovník judaismus - křesťanství - islám. Praha : Mladá fronta, 1994. 469 s. ISBN 80-204-0440-6. S. 157.  
  6. MAREK, Pavel. Český katolicismus 1890-1914 : kapitoly z dějin českého katolického tábora na přelomu 19. a 20. století. Olomouc : Gloria, 2003. 649 s. ISBN ISBN 80-86200-76-0. S. 279n.  
  7. Základní rysy [online]. Církev československá husitská, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  8. Základní informace [online]. Církev československá husitská, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  9. Seznam náboženských obcí [online]. Církev československá husitská, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  10. Dokumenty církve [online]. Církev československá husitská, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  11. Ústava Církve československé husitské [online]. Církev československá husitská, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  12. Obyvatelstvo podle náboženského vyznání podle výsledků sčítání lidu v letech 1921, 1930, 1950, 1991 a 2001 [online]. Český statistický úřad, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  13. BUTTA, Tomáš. Znovuobjevování daru liturgie [online]. Církev československá husitská, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  14. http://cs.christiantoday.com/article/husite-si-v-nedeli-pripomenou-89-vyroci-vzniku-ccsh/13449.htm
  15. MAREK, Pavel. Pravoslavní v Československu v letech 1918-1942 : příspěvek k dějinám Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Brno : L. Marek, 2004. 423 s. ISBN ISBN 80-86200-76-0. S. 38n.  
  16. Pavel Marek, Volodymyr Bureha: Pravoslaví v Československu v letech 1918-1953; CSDK, Brno 2008; ISBN 978-80-7325-171-0 (str. 70)
  17. Pavel Marek, Volodymyr Bureha: Pravoslaví v Československu v letech 1918-1953; CSDK, Brno 2008; ISBN 978-80-7325-171-0 (str. 72-80)
  18. Např. Kostnické jiskry, č. 19, 2. 8. 1945
  19. Jiří Piškula. Na pokraji propasti: Bratrská jednota Chelčického v letech 1952–1953. Evangelický týdeník Kostnické jiskry 36/2008 (Portable Document Format 560 kilobyte), s. 5-6. V poznámce 8 stojí: „Jejich tvrdost vůči ostatním nekatolickým církvím, kterou zaznamenala i StB, byla zřejmě jednou z příčin, proč oba úředníci v letech 1952–53 úřad opustili. Viz Archiv bezpečnostních složek (ABS), H-153 – objektový svazek „Státní úřad církevní", str. 35.“
  20. Cf. Jindra, Martin: Strážci lidskosti : dvanáct příběhů příslušníků Československé církve (husitské) vězněných po únoru 1948. Praha : Náboženská obec Československé církve husitské na Starém Městě, 2007. ISBN 978-80-7000-089-2.
  21. Např. Český zápas, 12.9.1968
  22. The Signatory Churches of the Leuenberg Agreement
  23. Jana Šilerová, biskupka Církve československé husitské, profil na stránkách Fórum 2000
  24. Bauerova, Ladka (27 January 1999) "Catholics wary of woman bishop" The Prague Post
  25. (July 1999) "World scan: Jana Silerova, Eastern Europe's first woman bishop" The Lutheran 12(7):
  26. Luxmoore, Jonathan (2001) "Eastern Europe 1997-2000: a Review of Church Life" Religion, State & Society 29(4): pp. 305-330, p. 327
  27. Patriarcha husitské církve Jan Schwarz odstoupil, web Rádio Praha 27. 6. 2005
  28. Tomáš Zdechovský: Husité mají problém: Bicana!, Christnet.cz, 28. 3. 2007
  29. K případu pražského biskupa, Jiří Vaníček, web CČSH, 14. 4. 2007
  30. Husité nenašli sílu odvolat nemravného biskupa, idnes.cz, 3. 3. 2007
  31. Mgr. Karel Bican podal abdikaci na úřad biskupa, Christnet.cz, 19. 11. 2007

Literatura

Zpravodajství
díky, wikipedie! podporujeme stroke.cz podporujeme google.cz